Květy bavlníku mi pálí srdce…

roh-rýže-v-lang-1-.jpg — Rýžový strom u vchodu do vesnice. Foto: Le Minh.

Bavlník na začátku osady je velký a drsný, jeho kořeny se klenou vzhůru, rozdělují se do mnoha větví a zarývají se do země jako obří ruka zarývající se do vlasti. Když se dospělí ptali, kdy se strom narodil, odpověď vždycky zněla: „Viděl jsem ho, když jsem vyrůstal.“ A já, od té doby, co jsem mohl vyběhnout na vesnické cesty a uličky, jsem bavlník viděl.

Kmen stromu má drsnou, plesnivou kůži, pokrytý zeleným mechem a občas se na něm objeví hrboly o velikosti studentské pěsti.

Střídají se čtyři roční období a osm slunečních dnů. Když přijde jaro, „staří“ stromu mizí, z holých větví začíná rašit první pupeny a poté se rozsvěcují tisíce mladých pupenů jako tisíce zelených svíček, třpytí se na slunci a vítají hejna špačků, bavlníků černozpěvých, bavlníků černozpěvých… letících zpět. Za slunečného dne koncem března můžete při pohledu vzhůru vidět jasně červené květy bavlníku jako obří pochodně hořící na modré obloze.

Rušná atmosféra lidí kolem malého krámku stále zakrývala stín rýže, díky čemuž se listí kymácelo a květiny se usmívaly. Zvláště v období květin si chlapci chodili hrát kuličky a dívky si hrály panák na zemi, kde se odlupovaly červené cihly.

Znuděná hraním, skupinka si lehla s hlavami na zelenou trávu vedle stromu a pozorovala, jak okvětní lístky padají a víří ve větru. Květy padaly, ale tlusté okvětní lístky byly stále jasně rudé, jako by byly plné vody, a v ruce se zdály těžké kvůli tlustému zelenému kalichu.

Nasbírali jsme spoustu květin a navlékli je na řetízky, střídali se v jejich nošení vpředu, zatímco my ostatní jsme běhali kolem základny, tváře rudé a zpocené, dokud nepadl soumrak, dětské stíny splývaly s fialovým šerem a pak jsme se rozptýlili.

Žádné dítě nemohlo na tento kapok vylézt, protože jeho kmen byl příliš velký na to, aby ho objal, a sahal až k nebi. Pouze dospělí mohli překonat jeho výšku a najít větve stromu, umístit přes něj silné prkno přivázané bizonovým provazem a použít ho jako „hlasitou stanici“. Někdy náčelník vesnice, někdy velitel domobrany, někdy osoba odpovědná za třídu lidové výchovy… držel plechový reproduktor a spouštěl zvuk, který se ozýval po kopcích: „Loa… reproduktor… reproduktor…“, a pak vysílal informace o obchodní situaci ve vesnici, jako je období sklizně, zvýšená práce výměnou za práci nebo během období povodní informace o počasí, zda bude pršet nebo sucho.

Z tohoto rýžového stromu bylo rozesláno mnoho bulletinů vyzývajících mladé muže, aby se připojili k armádě. Velitel partyzánské milice oznamoval mnoho novinek o výcvikovém období týmu, připomínal každé domácnosti bezpečnost a pořádek a vyhýbání se krádežím kuřat a prasat.

Můj nejstarší bratr používal lano přivázané k oběma kotníkům jako „lezeckou pomůcku“, seděl vzpřímeně na prkně na rozcestí a vysílal bulletin hromadného vzdělávání, v němž vyzýval všechny negramotné, aby chodili do školy a učili se plynně číst a psát, nebo aby někdy změnili místo studia z domu pana Kyho do domu paní Moové; výuka probíhala od poledne do večera… Šel jsem za ním do školy hromadného vzdělávání, takže po chvilce učení jsem „skočil“ rovnou do první třídy vesnické školy.

A pocit domova s léty sílil spolu s rudými květinami. Krajina byla tak krásná, tak klidná, ale pohled na chudou krajinu, která mě při pohledu na květy bavlny znepokojovala kvůli hladomoru v období neúrody – 8. března. Rýže z předchozí úrody byla na konci ledna mnohem méně, říkala moje matka, nejděsivější byl pronikavý a strašidelný „skřípavý“ zvuk plechové krabice od mléka, která narážela o stěnu sklenice při škrábání rýže k vaření. Rýže došla, byl tam maniok, ale neustálé jedení manioku ve mně vyvolávalo hlad, všichni toužili po rýži.

Se šesti sourozenci tížily starosti o jídlo a oblečení mé rodiče. Když jsem přemýšlela o květu kapok, pořád jsem si říkala, proč má tato květina stejný název jako hlavní jídlo Vietnamců? Proč kvete v období neúrody? Necháme ji kvést v jiném ročním období, abych zmírnila bolest…

Ale možná má název rýže i skrytý význam, když květ bavlny opadne a uschne, plod rýže se tvaruje, roste a zůstává na stromě, dokud nedozraje a nevykvete do nadýchané bílé vatové koule, stejně jako hrnec voňavé bílé rýže, vyjadřující farmářův sen o prosperujícím životě, proto se strom jmenuje „rýže“?

Každý region má ale pro tuto květinu jiný název, spojený s vlastní legendou. Severní hornatá oblast nazývá květinu kapok „moc mien“, Centrální vysočina ji nazývá „po-lang“.

V únoru 1979, od začátku války na severní hranici, jsem sledoval armádu a psal články v okrese Cao Loc v provincii Lang Son . Díval jsem se na potrhané bavlníkové květy v pohraniční oblasti, smíchané s pachem střelného prachu, a srdce mě bolelo. Pak jsem se ale o pár měsíců později vrátil, zvedl ruku k obočí a sledoval tisíce bílých bavlníkových květů létajících po hraniční obloze. Vzrušeně jsem se těšil, když jsem viděl, jak si etnické skupiny berou květiny na výrobu dek a matrací. Vždycky jsem si vzpomněl na staré časy, kdy jsme s přáteli sbírali každý květ bavlníku a trhali další rákosové květy na výrobu polštářů pro dobrý spánek a živili jsme sen o cestování sem a tam, abychom uspokojili touhy mužů.

V den, kdy jsem dorazil do vesnice Broai v provincii Dak Lak , kde rostly tisíce květů po-lang, jsem slyšel staršího vesnice vyprávět příběh o této květině a vzpomněl jsem si na vzácný a osamělý strom kapok v mém sousedství; viděl jsem zde děti, jak zpívají „Jsem květina po-lang“, vážou květiny do mnoha korun, a vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem celý den ležel na trávě a čekal na každý padající květ kapoku, předháněl se v jeho sbírání, dokud jsem neutvořil kytici; vzpomněl jsem si na žertovnou píseň starších bratrů a sester: „Jste jako květy kapoku na stromě / Mé tělo je jako jetel u cesty / Modlím se k Bohu za vítr a rosu / Květy kapoku padají a jetel prolétá.“

Květy kapok, bavlníky a stromy po-lang se staly součástí poezie. „Někdo zasadil bavlníky na hranici / nebo na hranici, strom si našel cestu k růstu / krvavě rudé květy byly po tisíce let ztuhlé / strom stojí vysoký a zelený jako hraniční značka.“

Strom se stal symbolem pohraniční stráže. Popularita stromu po-lang se stala symbolem Středohoří, takže když vesničané kácejí les, aby uvolnili místo pro pole, trvají na tom, aby strom po-lang zachovali. Osamělý, tyčící se strom stojící na slunci a rose na začátku mé vesnice, každý březen se rozsvítí červeně jako pochodeň na modré obloze, rýže se stala „navigátorem“, který mě vede k těm, kteří jsou daleko od domova, aby se neztratili na cestě domů... Květiny, bez ohledu na to, jak se jmenují, mají neměnnou hodnotu.

Letos na jaře, když jsem se vracel do svého rodného města, jsem se ztratil uprostřed prázdného prostoru, cítil jsem se osamělý a prázdný uvnitř, protože strom „zemřel“. Když člověk zestárne, musí se vrátit do věčného světa. Ale strom se ve mně stal „stromem dědictví“ a zažehl tolik nostalgických vzpomínek na dětství…

Vedle starého kapoku stojí vesnický kulturní dům. Najednou mě napadl nápad a sdělil jsem ho svému synovci, který miluje bonsaje: Proč nezasadit bonsaj kapok, neohnout ho do tvaru „pěti požehnání“ nebo „tří požehnání“ a nedarovat ho kulturnímu domu? Hrubý obrázek stromu přispěje k oživení kapoku v osadě Gio, aby si dnešní mladí lidé mohli starý kapok snadno představit a zmírnit lítost lidí, jako jsem já, nad ním.

Zdroj