Loď nepřepluje řeku.

„ Citara hraje hlasitě - stále tě miluji, ještě nemáš manžela.“

Nevím, co se stalo, ale jednoho dne, když jsem přejížděl řeku Vu Gia, jsem byl tak unavený, že jsem se zastavil a odpočinul si. Prošel kolem muž, který prodával „saigonský chléb za tři tisíce za bochník“. Z reproduktoru velikosti hrnku zavěšeného vedle řídítek jeho motorky hrála tradiční lidová píseň s výše uvedenými dvěma verši. Ach jo, okamžitě jsem se ocitl zpět v době putování po Západě...

Žena, která celý život veslovala na lodi po řece Vu Gia - Foto: LTV

Ten den jsme se přeplavili trajektem přes řeku Hau k severnímu přístavišti Can Tho . Na druhé straně byla obec Binh Minh ve Vinh Long. Když jsme vystoupili z trajektu, motor řval, lidé a vozidla se hemžili. Na citeru hrál starý slepý žebrák. Jeho hlas byl bez emocí, ale smutný. Můj přítel řekl: „Mám mladší sestru, která se vdala daleko a už dlouho se nevrátila do svého rodného města. Někdy se jí ptám, jak se má, a ona říká totéž.“ Když poslouchám starého muže zpívat, vzpomínám si na příběh o jejím vdávání. Abych pravdu řekl, lidé v životě jsou plní iluzí, takže trpí, ale ona není v iluzích, a přesto není nic. Znám šest vět o jejím způsobu mluvení.

Tehdy chodil do školy v Saigonu a pak se vrátil do svého rodného města, aby si našel práci. Zkoušku složil, ale jeho přítel, který se později stal jeho manželem, mu poradil, aby jel do Saigonu. V mém rodném městě je červená kaučuková půda, drahý, moje rodina je velmi chudá. Když jsem šel na střední školu a koupil si kolo, byla to událost pro celé sousedství. Ale sotva jsem na něm jezdil, hlavně jsem ho tlačil, vyhrnul si kalhoty, abych ho mohl tlačit, a špína se lepila od ráfku k sedlu a špinila mi bílé ao dai.

Když se hlásil k přijímacím zkouškám na univerzitu, moje matka řekla: „Co jsi studoval, že si po promoci snadno najdeš práci? Nemám peníze na to, abych si za to běžela.“ Byl hezký, chytrý a statečný, jako rozbitý stroj, někdy tichý jako škeble, s tváří chladnou jako pažba bomby, někdy mluvil bez přestávky, rozzlobený, a jeho hlas byl někdy tichý, někdy ostrý, věštci říkali, že jeho osud nečeká dobrý. Prošel. S matkou jsme si šly najít ubytování, tři dny jsme se toulaly po Saigonu a pak bylo všechno v pořádku.

Nevím, jakou brigádou se živí, musí být jako student z venkova, přes den studuje a v noci pracuje, protože peníze na venkově vystačí jen na měsíční nájem. Pokaždé, když se vrací na Tet a vidí své kamarády, jak se scházejí na srazu třídy, a ptá se: „Hej, už máš přítele?“, říká, že je tu spousta holek, vy se bojíte, že jste single, ne já! Po pár letech promoce se mu líbil jeden kluk, který taky studoval v Saigonu. Oženil se.

Jeho rodné město je daleko na Západě. Moje matka přivedla dceru se slzami v očích k manželovi. Řekla, že musela několikrát přeplout trajekt. Chtěla navštívit svého syna, ale nemohla si vzpomenout na cestu. Bylo to tak daleko. Kde by ho mohla najít?

Když jsem ho poprvé viděla plakat, zjistila jsem, že má doma přítele. Nevím, jestli spolu chodili, když tu byli, ale jednoho dne se opil a stál před mým domem a zpíval: „Citara hraje hlasitě na hřídel – pořád tě miluju, ty ještě nemáš manžela“...

Chystala jsem se překročit řeku, když se ve mně ozvala slova mé kamarádky. Příběh měl tento konec: mladší sestra se poté rozešla se svým manželem, protože si nerozuměli. Zeptejte se jí na její manželství, řekla, že jsou to její osobní věci, neptejte se. Je mi jí líto, ale musím to přijmout.

No, musím to vzdát. Knihy jsou jako život, existují soukromé radosti, které se nedají vyjádřit. Ale teď, stejně jako na této řece, na severním molu Can Tho, už neexistují žádné trajekty ani přívozy.

Lodě se potopily v molu, doslova i obrazně. Ukončilo to život moře a řeky. Představuji si tu dívku, její život je jako monzunové období, deštivé noci. Každý, kdo se v období dešťů vydá na západ, uvidí nekonečná pole.

Jehož kuchyňský oheň hřeje zvuk manžela, manželky a dětí, vítr nebo déšť je hřejivě ukolébávají, odpočinek, píseň a citera tlučou rytmus vln. Nevím, jestli je jako mnoho jiných, sama proti větru, neschopná a nevědící, kam se opřít, někdy říká, že se opírat nemusí, ale věřím, že to je kouzlo AQ v tomto světě, loď bez lidí se potopí sama. Stín padá k patě lampy, pohled na vlastní stín na zdi, rozmaže se, když člověk nemůže vydržet ospalost, ale každá noc je jako ta předchozí, ten stín půjde do rána.

Živote, když se oddělíme, někdy uvidíme, že Che Lan Vien se nemýlí „Staletí jsou přeplněná, ale lidstvo je opuštěné“ nebo jako hudba Phu Quanga „Plné ulice nevidí lidské tváře“. Tak zaneprázdněn unášením se mezi lidmi jako vodopád v Saigonu vidím, že všechno jsou jen stíny, iluze. Osamělé stíny, nikdo se navzájem nezná, tápající sami na cestě někam, žehnající nebo trýznivé.

Loď nepřepluje řeku.

Řeka Vu Gia proti proudu - Foto: LTV

Jednou se mě někdo zeptal: „Co bylo dřív, stín, nebo forma?“. Chtěl jsem začít s kombinací DNA rodičů, nebo použít teorii nebe, země a člověka k odpovědi. Zasmál se: „Zkuste vejít do supermarketu nebo kanceláře a dveře se automaticky otevřou, protože je tam kamera, okamžitě to poznáte. Stroj zachytí váš stín v pohybu, pak přijde krok identifikace, kdo jste, odtud budete vědět, co přijde dřív a co přijde potom.“ Ale život, kdy víte předem, že stáří bude takové, pak je mládí zbytečné. Vědět, že láska je hořká, proč být zamilovaný? Vědět, že život je tisíc dní smutku, štěstí nyní nemá smysl. Bohužel, pokud stále milujete, počkejte, až se oženíte, kdo nelituje zlatých dnů, ale když se do toho pustíte, rýže se spálí, víno bude hořké, vítr bude vát, mraky se rozplynou, kdo se odváží říct ne?

Lituj osudu člověka. Nevěděl, co se děje, a tak se vydal na cestu. Život nás učí být co nejmoudřejší a my zjistíme, co se stane zítra a pozítří. Víme, že nejsme nic než stíny, ale nebráníme se. Byla doba, kdy bylo běžné kritizovat ženy za pití, zejména ve městě, když jsme je viděli sedět, ať už s muži nebo ženami, nebo o samotě, kouřit a pít jako všichni ostatní. Vietnamci mají zlozvyk, a to, že cokoli jim dnes přijde divné nebo nepříjemné, vybaví staré historky, aby se naučili morálce.

Pan Li Bai napsal: „Zvednout pohár a milovat jasný měsíc – Tváří v tvář stínu, stát se třemi lidmi“, kde hovoří o osamělém pohupování lidského osudu tváří v tvář měsíci, sobě a svému stínu, o opilosti nesmrtelným vínem, protože byl celý život opilý, ale žena jako ty, příteli, na tomto světě musí být desítky tisíc takových lidí, která se odváží říct, že když se dívá na svůj stín dopadající na sklenici smutného vína o půlnoci na chladné půdě, nemá právo být smutná, žít se svým stínem, zve se sama, nepotřebuje nic a nepotřebuje měsíc a hvězdy, protože to nemá smysl? Někdy je stín vede bouřlivým životem na daleké místo, potápí se do nekonečna, nebo se snaží probojovat sluncem a deštěm ve dne v noci, nebo se milují, aby žili. Čekají, až budou mít manžela, někdy ne kvůli mně, protože být příliš zaneprázdněná je být příliš zaneprázdněná...

Když jsem o tom přemýšlel, zastavil jsem se a podíval se dolů na Vu Gia v období povodní. Voda byla kalná a pomalu tekla k moři. Přes řeku nejezdil žádný trajekt. Bylo odpoledne. Z holého bambusového háje na straně Dai Lanh vyletěla vrána a letěla k hoře. Pak, jako mávnutím kouzelného proutku, se proti proudu pomalu plavila malá loďka připomínající list. Na lodi byla žena a dítě. Pomyslel jsem si, že zítra ráno po hodině Dan začne povodeň. Na lodi byli dva lidé, pravděpodobně matka a dítě. Řeka v tomto úseku byla široká, nelišila se od ramene na západě, které mi roky chybělo, když jsem se tam nevrátil, popíjel pohár vína a pozoroval, jak se unášejí vodní hyacinty, a pak si vzpomněl na den na molu Phu Dinh na ulici Tran Xuan Soan v 7. okrese, kdy jsem nastoupil na loď a seděl s panem Bay Huongem, obchodníkem z uličky Vinh Long , jak jedeme do Saigonu prodávat květiny a ovoce. Opilá jeho žena řekla, že by měl jít spát, a jeho synovec by měl jít také domů, pak začala zpívat: „Kulík volá příliv, drahý – Obchod ztrácí peníze, veslování je únavné“...

Paměti Le Trung Vieta

Zdroj