Nguyen Tien Dat „stále tady zamilovaný“

Tak se jmenuje báseň Nguyen Tien Data, která byla před 32 lety vydána s 10 básníky z Quang Tri. „Staré časy jsou stále tady / Po skončení války je tu stále pár přátel / Jsi místo, kam musím svěřit své pokorné tělo / Než se vrátím a pokloním se matce uprostřed opuštěných kopců.“ Čas plyne, existují lidé, kteří, i když zemřeli, stále zůstávají, tiše se nás drží, jako by nikdy neodešli.

Některé básnické sbírky novinářky Nguyen Tien Dat - Foto: NK

Mnoho lidí zná básníka a novináře Nguyen Tien Data, protože předtím, než opustil tento „dočasný svět“, zanechal po sobě poměrně bohaté „dědictví“ poezie, povídek a novinářských děl. Já, jako student literatury, jsem v pozdních odpoledních hodinách v Hue často chodil do knihkupectví poblíž mostu Trang Tien na břehu řeky Huong, abych si přečetl jeho básně publikované v měsíčníku Kien Thuc Ngay Nay: „Ó, vrať se k řece / Řeka má zasněné oči / Starý rybář / Nechť odpoledne stoupá k nesmírnosti...“ (Rozhovor s bývalým milencem).

Pak, když jsem příště navštívil dům, jsem se s jeho rodinou často setkával na trajektu Mai Xa, který plul tam a zpět do Dong Ha, protože jeho dům a můj byly jen kousek od sebe. Po promoci jsem se s ním znovu setkal ve „společném domě“ novin Quang Tri . Důvod, proč mě Dat miloval a respektoval, byl ten, že jsme měli starou matku na venkově, ke které jsme se vždycky těšili.

Proto se v jeho básních prolíná chudá krajina Lam Xuan, kde je stará matka a několik vesnických dívek: „Narodily jsme se u řek, u řek / Schoulené v tvém těle, hledáme krevety a garnáty“ (Řeka života); „Chudá krajina! Ano, matko / Mé srdce je neklidné touhou“ (Gio Linh) a vždy přiznává: „Ačkoli miluji růže, líbám fialky / Čtu Puškinovy ​​básně a držím za ruce krásky / Jsem stále mugic své vesnice / Kde rýžová zrna zimního období otevírají sluneční křídla“ (Mugic). Protože právě v této krajině Dat vždy nachází svou matku a sestru: „Tvé slzy, myslím, / Jsou kapky rosy z nebe / Jsem jako ohnivý cvrček / Vždy žízním po rose“ (Deset let).

Když jsme s bratrem mluvili o své staré matce, často jsme mluvili o oběti. Řekl: „Když jsem studoval v Hue, pokaždé, když jsem se po poledni vrátil domů, moje matka spěchala ven, aby se nalíčila, podívala se na můj tlustý a hubený obličej, pak vzala brčko, aby nařezala topolové dřevo, rozštípala ho na 5 nebo 7 kusů, aby se usušilo na slunci, a odnesla ho na trh v Hom, aby ho prodala, abych získal peníze na vstup. Obvykle jsem se vracel domů na pár dní, ale jednou jsem se musel vrátit dříve na zkoušku, topolové dřevo ještě nebylo suché a já si nemohl vydělat žádné peníze. Maminka mi dala pytel rýže, vystrčila mě ze dveří a ohlédla se zpět. Viděla, jak jí po tváři stékají slzy.“

Řekl jsem jí. „Moje matka prodává ledový čaj. Někdy musí v noci zůstat vzhůru až do jedné nebo dvou hodin ráno a čekat, až se zastaví vesničtí kluci, co flirtují s holkama, a dopijí čaj. Protože když neprodá všechnu sladkou vodu a fazole, nakrmí své děti zítra, ale když ledová voda roztaje, zítra přijde o peníze. Někdy se ráno probudím a vidím, že má matka červené a oteklé oči.“ S bratrem jsme se na sebe podívali a zvolali: „Ach, jak je to těžké!“

Krajina vesnice Gio Mai - Foto: TL

Pokud jde o strádání a venkovský život, máme s Datem hodně společného. I když je slavný novinář, stále si zachovává svou upřímnou a prostou osobnost, zejména svou lásku k pití na bambusové rohoži v rohu mé verandy. Pamatuji si, když jsem stavěl dům, každé odpoledne přicházel, zaparkoval kolo před branou, potáhl si z cigarety Jet a šeptal mi: „Zkus postavit širokou verandu, ať máš kde pít. Zkus na všechny udělat dojem, když budeš potřebovat peníze, půjčím ti.“

Udělal jsem, jak požádal, abych měl verandu tak akorát velkou, aby se na ní dala rozložit čtvercová rohožka pro čtyři lidi. Dluhy se hromadily a on si několikrát, škrábaje se na hlavě, žádal o půjčku. Takový klid! Ale jednoho odpoledne se s úsměvem na tváři rozběhl zpátky.

„Mám peníze, dnes večer si pro mně můžete s manželkou přijít.“ Ukázalo se, že právě vyhrál novinářskou cenu a vydělal pár milionů dongů, a dal je své ženě, aby mi půjčila na stavbu domu. Vždycky byl poctivý, typ muže, který bral peníze na lehkou váhu.

„Vrátíš se a prodáš gonové rohože / Gonové rohože jsou utkané pro Tet / Neberu si ani halíř / V chladném období sedím a rozdělávám oheň“ (Rozhovor se svou bývalou milenkou). Existuje krásnější vzor muže, existuje šťastnější manželka než „vlastnit“ manžela, který je starostlivý, pracovitý a bezstarostný v životě? Dat bere peníze na lehkou váhu a vyhýbá se shonu každodenního života, vždycky si je jistá: „Dokud bude existovat plat a tantiémy, pohrdám dluhy / Chi Chi bude žít, dokud jí vlasy nezšediví“ (Připomínám si to). A vždy se hrdě směje: „Chi Chi je také lidská bytost / Peníze, peníze a svět se pere o postavení / Jídlo, oblečení a slávu / Nahoru i dolů, tenhle chlap je pořád stejný“ (Hrdě se směje ve třiceti letech).

Tehdy se náměstí a roh mé verandy staly „zábavným místem“, které Dat často každý den navštěvoval. Postupně jsem si na to zvykl a pokud nepřišel odpoledne domů, cítil jsem se prázdný. Žádné pochoutky, jen celá sklenice léčivého vína nalitá do lahve a trochu sušené ryby jako návnada, a někdy, když byl v nouzi, natáhl ruku a natrhl ze sousedovy zahrady pár zelených mang a namočil je do soli. Nebyl vybíravý, dokud měl „hřiště“, kde si mohl sednout a popovídat si. Musím uznat, že měl talent vymýšlet si historky, kterým jsme jim věřili, ale bohužel to bylo tehdy, když „vyprávěl historky u vína“, ne když je vyprávěl vesničan z Lam Xuan. Jeho výmysly byly mnohokrát odhaleny, Dat se musel smát a přiznat, že nás jen bavil.

Ale osud to zařídil, můj čtvercový dům ho nemohl udržet. Tehdy řekl: „Tentokrát také rozšířím verandu, přidám pár cihel, aby byla světlejší, aby si kluci mohli přijít dát víno.“ Udělal to a já se šel podívat, ale bohužel, než jsem s ním mohl v tom čtvercovém domě napít vína, nečekaná nehoda ho zatáhla zpět na pole Lam Xuan. Když jsem ho vynesl ven, jeho matka se zhroutila, dokázal jsem jí pomoci vstát a prožít srdcervoucí bolest. „Co můžu dělat, co můžu dělat jinak / V co můžu doufat! Řekni mámě trochu klidu / Najednou dnes odpoledne, stojím sám u řeky / Otáčím se zpět do svého rodného města a volám po opuštěném trajektu / Vyděšené - tělo mé matky - proti obloze a mrakům...“ (Řeka matčina života).

Básně byly jeho způsobem, jak se omluvit rodičům za to, že neplnil své synovské povinnosti, ale pro Nguyen Tien Data se zdá, že se neztratily, ale „stále zde jsou na památku“ jeho příbuzných a přátel.

Ho Nguyen Kha

Zdroj: https://baoquangtri.vn/nguyen-tien-dat-van-con-day-thuong-nho-194401.htm