Hledám květ bavlníku…

11(2).jpg — Procházím sezónou kvetení bavlny. Foto: Duc Quang.

I když čas nám dnes tuto vzpomínku každým dnem odsouvá dál. I když stárnutí biologického těla může postupně způsobit, že lidský mozek všechno zapomene. I když se svět mění, život má své vzestupy i pády...

Kupodivu, čím více žijeme ve vzestupech a pádech zítřejšího osudu, tím více září krása minulých vzpomínek. Možná proto, že jsou to vždy krásné vzpomínky, které se oživují ve vzpomínkách jejich chovatelů. A pokaždé, když se oživí, jsou ještě více zdůrazněny nostalgií a láskou.

Jednou loni na podzim, ne uprostřed období květin, se mi najednou zastesklo po kapokových stromech z mé vesnice. Nostalgie byla protkaná smutkem a lítostí nad dvěma kapokovými stromy uprostřed vesnice, které byly příliš staré a nemocné, a vesničané je museli pokácet, aby zmírnili úzkost procházejících lidí.

Můj syn se jmenuje Gao. To je jméno, které ve mně uchovává sladké vzpomínky na dva stromy kapok uprostřed vesnice. Každý den svého dětství jsem hrál volejbal a skákal přes švihadlo pod stromy kapok. Každý březnový den, kdy kvetlo květiny, jsem si držel klobouk a šel sbírat spadané květy kapok. Každý den, kdy kvetla rýže, jsem sedával pod stromy kapok a čekal, až se vrátí vozík s rýží mé sestry, abych jí pomohl tlačit vozík přes klenutý cihlový most. A když jsem se zamiloval, vyprávěl jsem své milované o vesnici, řece, kamenném molu, mostech a dvou stromech kapok…

V lidové pověsti se často říká „bůh banyánu, duch stromu kapok“. Starověcí lidé věřili, že každá vesnice/každá země je chráněna bohem, takže místa považovaná za posvátnou zemi měla chrámy k uctívání strážných bohů.

V rodinách obvykle bývá oltář pro místní bohy. Nebo pokud ne, pokaždé, když je výročí úmrtí, v modlitbě k předkům je vždy úvodní věta: „Klaním se místním bohům...“. Během obřadu položení základního kamene nebo při stěhování do nového domu je první modlitba vždy „S úctou se klaním místním bohům...“, i když nevíme, kdo jsou ti konkrétní místní bohové. To znamená, že bohové vždy přebývají ve vědomí lidí. „Země má místního boha, řeka má říčního boha“, „všechny věci mají ducha“. Ve vesnicích, které nemají samostatný chrám k uctívání bohů, ale mají společný dům k uctívání boha ochránce, což je osoba, která přispěla k založení vesnice, budování osad a předávání povolání předků; nebo chrám k uctívání svatých nebo historických postav, které jsou uctívány na úrovni svatých, se lidé stále domnívají, že společný dům/chrám také uctívá bohy.

Duch lidí, kteří jdou do společného domu/chrámu, aby přinesli oběti a modlili se, vždy zahrnuje následující významy: uctívání bohů, uctívání svatých, uctívání ochránce vesnice... A v modlitbě jsou vždy vzýváni všichni bohové/svatí se jmény i beze jmen, v historii i ne v historii, i když společný dům/chrám uctívá historickou postavu s konkrétním jménem, lidé obvykle jen obecně zvolají: „Klaním se svatým a bohům“...

Ale vždy a téměř v každé vesnici, vedle společenského domu uctívajícího bohy/svaté nebo ducha strážného vesničana, lidé zasadí alespoň jeden banyán. Ve staré vesnické instituci obvykle existovala řeka, společenský dům, banyán a studna. Kromě významu banyánu pro scenérii a stín, až strom vyroste ve starobylý strom, jistě si každý bude myslet, že strom je místem, kam svatí/bohové přicházejí přebývat...

A co strom kapok? Proč se mu říká „duch banyánového stromu, duch stromu kapok“? Lidové pověsti se často bojí duchů, tak proč lidé sázejí stromy kapok ve vesnicích, podél břehů řek a na molech pro lodě? Často o tom přemýšlím, možná kvůli vzpomínkám. Vzpomínky obsahují příliš mnoho krásných obrazů, které probouzejí mnoho vzpomínek a zároveň připomínají neurčité a posvátné věci. V mé rodině si nejméně pamatuji obrazy mých prarodičů. Protože můj dědeček zemřel, když jsem byl ještě malý, jen pět nebo šest let; moje babička žila se svým strýcem a zřídka byla doma.

Ale pamatuji si, jak mi babička jednou říkala, že kdykoli procházím kolem společného domu nebo pagody, mám zpomalit a mírně sklonit hlavu. Už odmala jsem si pamatoval, že pagody a chrámy jsou posvátná místa, a vždycky jsem se tam choval po špičkách a váhal, takže jsem bez jakéhokoli vysvětlení věděl, proč bych měl zpomalit a mírně sklonit hlavu.

Ale moje babička mi také říkala, že když jdu kolem banyánu nebo kapoku, mám se před obdivováním lehce sklonit. Babička říkala, že protože banyán je příbytkem bohů, kapok je příbytkem nespravedlivých, bloudících a zbloudilých duší. Teď si říkám, že lidé sázejí kapoky, snad proto, aby nespravedlivé, bloudící a zbloudilé duše měly útočiště? Lidé se duchů bojí, ale možná pokud se jich bojíme, měli bychom je respektovat, respektovat je, abychom zmírnili svůj strach, a věřit, že když budeme respektováni, duchové nebudou způsobovat potíže...

Když jsem byl malý kluk, bylo mi teprve asi dva nebo tři roky, moje babička měla stan, ve kterém prodávala nápoje a malé sladkosti pod velkým bavlníkem u vjezdu do vesnice. Vedle toho bavlníku tekla řeka Vinh Giang, která protékala Druhým palácem až k Hanh Cung Thien Truong, v dnešním Tuc Macu, kde se nacházel chrám Tran, uctívající krále a generály dynastie Tran. Naproti tomu bavlníku byla během evakuace odborná škola Nam Dinh . Později, když se škola přestěhovala do Loc Ha, se z tohoto místa stala základní škola pro první a druhý ročník naší generace.

Moje paměť si pamatuje jen jeden případ, kdy mě babička vzala do obchodu. Došková chatrč stála na čtyřech tyčích, dvě na břehu, dvě v řece. V jejím obchodě byl jen malý přístřešek, na kterém byla vystavena konvice zeleného čaje, sklenice arašídových bonbonů, sezamových bonbonů, klobásových bonbonů, pár banánů; bylo tam i pár židlí.

Posadila mě do stanu a nakrmila mě arašídovými bonbóny. Ale na ten rýžovník si pamatuji velmi dobře. Je to obraz, který mě provází od té doby, celé dětství i v dospělosti. Kdykoli si ze mě kamarádi utahovali, běžela jsem k rýžovníku, zabořila obličej do kmene a plakala. Tehdy jsem se nebála bohů ani duchů, ten velký kmen jsem viděla jen jako oporu, která dokázala skrýt oči ostatních, kteří mě viděli plakat. Hned vedle rýžovníku bylo chladné kamenné molo. Období, kdy rýžovníky kvetly, bylo zároveň obdobím dešťů na konci jara, cesta byla blátivá. Na tom kamenném molu jsme si pokaždé, když jsme šli do školy, umyli nohy a smyli bláto z kalhot.

Ten den nevím, jak mi fungovala paměť, nebo možná chtěla natočit zpomalený film, který jsem nemohla ovlivnit, ale zatímco jsem si všimla dvou bavlníků uprostřed vesnice, byla jsem přesvědčená, že na břehu řeky na začátku vesnice, kde bývala moje základní škola, stále roste bavlník...

Ráno jsem se dychtivě vydal na vesnickou cestu, potkal Thu a zeptal se jí, kam jdu. Řekl jsem, že mám vyfotit bavlník u vjezdu do vesnice. Tha mi řekla, že už žádný bavlník není. Kdysi dávno lidé postavili podél řeky betonovou cestu. Byl jsem ohromený a nemohl jsem uvěřit svým očím. Stále jsem jasně viděl bavlník, vysoký na velkém trávníku, a zelené kamenné molo. Řeka v tomto úseku byla nejširší, ale velmi mírná.

Byl jsem si tak jistý, že jsem ten kapok nedávno viděl. Ta jistota byla taková, že Tha začal pochybovat o sobě. Jeho dům stál blízko kapoku. Tha potvrdil, že každý den prochází kolem vchodu do vesnice, že vesničané pořádali obřad na počest boha stromů a kapok už dávno pokáceli, protože měl některé větve napadené červotočem, což signalizovalo, že se zlomí a mohl by být nebezpečný pro děti. Přesto jsem byl stále skeptický. Tha řekl: „Pamatuji si ten kapok velmi jasně, tvoje babička si pod stromem otevřela čajovnu.“

Její dědeček byl vysoký, hubený a pohledný. Přesně tak. Byl to můj bratranec, ale o tři roky starší než já, takže si tu chatrč musel pamatovat víc než já. Stál u vchodu do svého domu a každý den viděl celý výhled na kapoky. Ale já se stále nemohl smířit s tím, že kapoky zmizely. Můj pár kapok uprostřed vesnice zmizel a teď to byly kapoky u vjezdu do vesnice.

Místo toho jsem řekla: „Sestro, sedni si sem, vezmu tě k bavlníku.“ Jen jsem tam stála, ohromená, řeka Vinh Giang tam stále byla, škola byla přestavěna impozantněji, už to nebyla řada domů jen pro pár tříd základní školy jako dříve, teď to byla velká škola zahrnující základní i střední školu, jen můj bavlník byl pryč...

Když viděla mou roztržitost, řekla: „Vezmi mě, abych našel další bavlník, také na téhle řece.“ Pozdně podzimní slunce bylo stále dostatečně ostré, aby mi spálilo tváře. Vydali jsme se proti slunci na západ od vesnice a hledali bavlník na začátku vesnice Nhat De. Nebylo zrovna kvetení, svěží zelený bavlník se odrážel na řece v období sucha, téměř vyschlé až na dno. To byl stále dlouhý úsek řeky Vinh Giang.

Starobylá řeka s loděmi na březích, podél břehu byla pečlivě postavena velká kamenná mola pro kotvení lodí, nyní se zmenšila na pouhý příkop. „Svět se mění z louže v kopec“ (báseň Nguyen Binh Khiem), „V okamžiku se moře a morušová pole změní“ (Le Ngoc Han - Ai Tu Van), není divu, že bavlníkové stromy v mé vesnici zestárly a pak zmizely…

Vyfoť mě s bavlníkem. Slibuji, že až přijde sezóna kvetení bavlníku, vrátíš se a já tě vezmu znovu na hledání bavlníků…

Teď je období kvetoucích bavlníků, dlužím ti slib. Vím, že mám stále mnoho vzpomínek a přání, na vesnici, bavlníky a řeky…

Zdroj